O nemoci zasahující oči se můžeme dočíst již v písemnostech ze starého Egypta a Číny. Avšak modernímu pojetí jakožto parazitujícího organismu se chlamydie dočkali až v roce 1907. Halberstaedterovi a Prowazkimu se podařilo ve stěru rozpoznat Chlamydia trachomatis. V té době však byly považovány za virus a používalo se nepřeberné množství pojmenování jako Bedsonia, chlamydozoa , Miydgawanella či ornitóza. K začlenění jako bakterie se chlamydie dočkali až v roce 1966. Velmi dlouho byli odborné veřejnosti známy jen druhy Chlamydia psittaci a Chlamydia trachomatis, k vyčlenění nových rodů a druhů došlo až mezi lety 1989 a 1999. V současnosti známe rod chlamydia a chlamydophila, jenž obsahuje celkem devět druhů. Ty z velké části způsobují onemocnění myší, prasat, morčat, koček, zkrátka zasahují jednotlivé druhu zástupců zvířecí říše. Pro člověka jsou podstatné zejména dva typy chlamydie, Chlamydia trachomatis a Chlamydophila pneumoniae.
Když se dnes řekne chlamydie, tak si velké množství lidí vzpomena na pohlavně přenosnou chorobu, avšak již jen pár jedinců si vybaví i její plicní podobu. Chlamydia trachomatis představuje vážnou hrozbu, neboť mnohdy nezpůsobuje žádné příznaky a o nákaze se člověk dozví třeba jen náhodou při pátrání po důvodu jeho neplodnosti. Zato u pneumonie si můžete být jistí, že vám dá v plné síle o sobě vědět. Právě tato plicní podoba je velice rozšířenou a mnoho lidí o ní nemá ani ponětí. O tom, že se běžnou kapénkovou infekcí mohli nakazit tímto parazitem začnou povětšinou pátrat až když se dostaví první příznaky. Zatímco trachomatis napadá pouze pohlavní orgány a močovou trubici, pneumonia se může z plic rozšířit do celého organismu. Tím rapidně stoupá riziko možného chronického průběhu onemocnění. Krom těchto dvou druhů je nutné ještě zmínit Chlamydophila psittaci, která primárně způsobuje infekci u ptáků a savců, ale lze přenést i na člověka. Všechny druhy mohou způsobit také postižení očí.
Chlamydie nelze nazvat jinak,než naprosto unikátní bakterie, jenž prochází několika vývojovými cykly. Po vstupu do organismu potřebují 1 až 3 týdny inkubační doby. Přesný důvod, proč někdo nezaznamená žádné symptomy, či jen lehkou formu onemocnění, s níž si poradí vlastní imunitní systém a u někoho dojde až k celoživotním potížím není stále přesně znám, ale zřejmě sehrává svoji úlohu genetická predispozice. Chlamydie se do organismu dostává v podobě elementárního tělíska. Tyto drobné a odolné tělíska jsou infekční, avšak na rozdíl od jiných bakterií se nerozmnožují příčným dělením. K tomu využívají napadené buňky. Elementární tělíska infikují hostitelskou buňku, v níž se přemění na retikulární tělísko. To je již metabolicky aktivní a s využitím energie napadené buňky začne produkovat nová elementární tělíska. Po vyčerpání veškeré energie poté dochází k jejich uvolnění. Celý cyklus trvá kolem 48 hodin. Na nepříznivost okolního prostředí mohou chlamydie zareagovat přerodem do kryptické formy, tedy zůstávají nečinné uvnitř buňky.
Úspěšnost léčby závisí na včasném rozpoznání viníka potíží, což bývá občas docela problém. Je-li infekce podchycena zavčasu, dokud se některé chlamydie netransformují do kryptické formy je dostatečná i jednorázová krátkodobá léčba vhodnými antibiotiky. Velmi účinné jsou např. tetracykliny, které inhibují proteosyntézu. Ty fungující na principu inhibice syntézy buněčné stěny jsou méně účinná a nemusí vyvolat dostatečně silný účinek. U chronických pacientů je nutné volit léčbu individuálně a vždy se jedná o dlouhodobou záležitost. Avšak kromě chronických potíží se chlamydie podílí i na vzniku celé řady dalších geneticky podmíněných onemocnění. Jejich podíl na jejich propuknutí je prozatím stále ve stádiu výzkumu, takže není možné konstatovat, jak velkou měrou k tomu přispívají. Ale nejspíše jsou jen jedním ze spouštěčů astmatu, roztroušené sklerózy, chronického únavového syndromu, Alzheimerovy choroby a mnoha dalších.